Kočár knížete Lichnovského zrestaurován

V roce 1912 spatřil světlo světa v dílně berlínského stavitele kočárů Eduarda Zimmermanna (dvorního dodavatele pruského císařského dvora) honosný velvyslanecký kočár. Stavba kočáru (typu kupé pro dvě osoby) s bohatě zdobeným kozlíkem vývojově navázala svým provedením na starší klasicky vyráběné kočáry 19. století. Kočár byl v Berlíně vyroben na zakázku, pro majitele hradeckého panství knížete Karla Maxmiliána Lichnovského (1860-1928), jehož heraldickými symboly vinné révy byl také vyzdoben. Kočár byl skutečně prakticky používán knížetem Lichnovským v rámci dodržování diplomatického protokolu, kdy tvořil nezbytnou součást výbavy pruského velvyslance v Londýně, kterým byl kníže Lichnovský jmenován v roce 1912.

I když bylo užívání kočáru v letech 1912-1914 v městském (již automobilovém) prostředí rušného Londýna jistým anachronismem, velvyslanecký protokol, diplomatické zvyky a zejména tradice na britské půdě, si jeho využívání v období před I. světovou válkou, stále vyžadovaly. Do Buckinghamského paláce nebylo prostě možné přijet na oficiální návštěvu jen tak…

Kočár provázely spletité osudy i poté, co byl v průběhu roku 1914 kníže Karel Maxmilián Lichnovský (pro své pacifistické názory) odvolán pruským ministerstvem zahraničních věcí zpět do Berlína. S Anglií se tedy kníže Lichnovský loučil předčasně, neradostně, nicméně s nejvyššími diplomatickými poctami. Jeho mírumilovný přístup a snaha tlumit pruské myšlenky na vojenské řešení konfliktu byly ojediněle oceňovány již před vypuknutím I. světové války. Teprve v současné době je v moderní německé historiografii knížeti Lichnovskému přiznáváno za jeho předválečné mírumilovné snahy a postoje náležité uznání.

Velvyslanecký kočár Karla Maxmiliána Lichnovského se ocitl (po převozu z Berlína) nejpozději na počátku 30. let 20. století na Hlučínsku, na jednom ze statků Lichnovských – v hřebčíně Albertovec (Původní název hřebčína zněl „Hilvetihof“ dle proslulého správce a zakladatele hospodářského dvora Johanna F. Hilvetiho). Odtud se kočár po úspěšném přečkání II. světové války dostal v rámci působení poválečné tzv. Národní správy z blíže neznámých důvodů – na Šumpersko, na známý renesanční zámek Velké Losiny. Zde v sousedství více kočárů setrval  (nikým nepoznán) téměř 50 let, až do roku 1991, kdy byl „objeven“ při náhodné prohlídce zámecké kočárovny zaměstnanci Správy zámků Hradce nad Moravicí a Raduně.

V následujícím roce 1992 (výměnou za dvě menší barokní sochy z hradeckých sbírek) proběhl převoz kočáru na zámek do Hradce nad Moravicí. Kočár samotný cestoval po železnici a v únoru byl od rampy hradeckého nádraží dopraven za pomoci dvou tažných koní p. Heinze až do objektu bývalé kovárny v prostorách tzv. Červeného zámku v Hradci nad Moravicí.

V 90. letech 20. století se na opravě notně poškozeného kočáru podílelo nemálo zručných řemeslníků. Největší podíl na opravě měl již dnes zesnulý Radoslav Amort z Opavy, sedlář Vít Toman z Hradce nad Moravicí, kovomodelář Zdeněk Toman z Hradce nad Moravicí a restaurátorka textilu p. Kopičová z Ostravy.

Na konci roku 2015 proběhla (po mnohaleté odmlce) závěrečná fáze restaurování kočáru, kdy bylo po letech přikročeno k nákladné opravě mnohými portami, čabrakami a ověsy zdobeného kozlíku kočího. Restaurátorské práce na kozlíku velvyslaneckého kočáru velmi precizně provedla v závěru roku 2015 specialistka na restaurování textilu p. Vladimíra Lipská z Červeného Újezda u Prahy.

V únoru letošního roku 2016 byl kozlík po převozu z restaurátorského ateliéru znovuosazen na původní dřevěný fundus a kočár tak byl poprvé od roku 1945 znovu zkompletován.

Nejen hradecké veřejnosti se kompletní kočár představí na počátku května 2016, kdy bude vystaven pro potěchu široké veřejnosti v Zahradním sále Bílého zámku v Hradci nad Moravicí -společně s unikátním souborem velvyslaneckých livrejí knížete Lichnovského. Tento soubor livrejí bude prezentován veřejnosti vůbec poprvé od r. 1945 v maximálním možném počtu. Přijdete se podívat i Vy ?

Autor: Mgr. Petr Havrlant – Národní památkový ústav, Státní zámek Hradec nad Moravicí